Za čistým vzduchem do Nízkých Tater

(04.- 07.05.213)

Letos nám jaro začalo trošku se zpožděním, ale za to se pak na nás sesypaly všechny alergeny naráz. A bohužel se naplnily moje obavy a Samík s nástupem hezkých letních dní opět začal škaredě kašlat. Loni ho z toho dostala až dovolená na horách, takže bylo jasno hned - pojedeme do Nízkých Tater. Naštěstí souhlasil i Michal, takže jsem mohla začít vybírat ubytování a plánovat program. To jsem zase byla po dlouhé době ve svém živlu :-) V úterý jsem objednala ubytování a v sobotu jsme vyrazili.
Navigace nám to trošku zavařila, protože nás vedla na Třinec. Nelíbilo se mi to, ale Míša prohlásil, že navigace snad ví, co dělá, a po menší výměně názorů jsme tedy pokračovali dál. Cesta to byla pěkná, až do té doby, než na nás v Čadci čekala na Žilinu objížďka. Navigace to těžce rozdýchávala a my netušili, kam jedem. Když na nás po dvou hodinách jízdy vykoukl ukazatel Frýdek-Místek 40 km, neměla jsem daleko k slzám. No, místo 3,5 hodin jsme jeli 6 a Míša prohlásil, že to máme trénink na ty Alpy. Tak že bych se jich přece jenom dočkala? :-)

Ubytování bylo moc pěkné - www.penzionliptal.sk, akorát místo slibovaného potůčku se za zahradou proháněla díky tání sněhu spíš menší řeka. Udělali jsme si procházku po okolí a k Samově velké radosti objevili klouzačku :-) Ano, tak málo zatím stačí ke štěstí ;-)

V neděli ráno jsme se rozhodli, že zajedeme do aquaparku v Bešeňové. Měli jsme trochu obavy, jak to Chilli sama zvládne v cizím pokoji, ale jednou to vyzkoušet musíme. Bohužel s námi všude nesmí. Lehce nervózní, aby neštěkala a nerušila ostatní hosty, jsme vyrazili vstříc vodním radovánkám. Po vstupu do komplexu jsme byli nadšení všichni tři. Pro každého tam bylo něco. Sam byl unešený z dětských tobogánů a já se zamilovala do bazénu s umělými vlnami. Kdyby ta voda byla slaná, tak je to jako u moře.

Míša nedal jinak než, že musíme vyzkoušet tobogány. Jel jako první a my ho čekali u výjezdu ze zeleného tobogánu. Trvalo to neskutečně dlouho a Míša prohlásil, že je to nuda, ať si vyberu jinou barvu. Řekla jsem, ať čekají u červeného. Vylezla jsem nahoru (moc moc moc schodů a pekelná výška s nádherným výhledem na Tatry) a suverénně šla k červenému tobogánu. Pan plavčík se mě snažil přesvědčit, jestli napoprvé nechci zkusit nějaký jiný a já si říkala, co to mele. Tobogán jak tobogán a já přece Samovi slíbila, že vyjedu tím červeným. No prvních pár sekund to bylo v pohodě, ale pak to nabralo grády. A já blbec si ještě lehla, ať jedu rychleji. Za třetí zatáčkou to udělalo žuch a já nabrala rychlost jak ve Formuli 1, modlila jsem se, ať už konečně vyletím ven. Dočkala jsem se naštěstí brzy. Když jsme pak procházeli do venkovních bazénů a my měli možnost vidět tobogány zvenku, pochopila jsem, proč mě pan plavčík tak odrazoval :-)

 Na chvilku jsme vyzkoušeli ještě venkovní bazén s termální vodou. Venku sice bylo jen 20 stupňů, ale voda byla tak teplá, že jsme se potili. Pak jsme šli okouknout ještě další z vnitřních bazénů a Samík tam objevil nerezovou klouzačku, která ho naprosto uchvátila. Jenomže pak už začal být docela protivný a my se rozhodli pro návrat za Chilli do penzionu. Až když jsme byli zpátky na pokoji, tak jsme z letáčku zjistili, co všechno jsme nestihli vyzkoušet. Ale tak aspoň máme co objevovat zase příští rok ;-)

Odpoledne jsme vyrazili na výlet k vodopádu. Nejprve jsme mysleli, že to vzdáme, protože začalo lít jako z konve, ale tu malou jarní přeháňku jsme přečkali pod stříškou z jedné víkendových chatek a pak pokračovali dál. Bohužel jsme neměli štěstí a nepodařilo se nám objevit kešku, která tam byla. Ale i tak to byla krásná procházka.
Večer jsme padli do postele totálně unavení.

V pondělí jsme vyjeli autem na Bielou Púť. Uvažovali jsme, že bychom se odtud nechali vyvézt lanovkou na Chopok, ale když jsme viděli ty ceny, tak jsme to vzdali a raději si udělali procházku kolem Vrbického plesa. Míša se Samíkem si postavili krásnou lodičku, sice neplavala, ale tak jsme ji tam nechali alespoň zakotvenou v přístavu ;-)

Na oběd jsme si zajeli do Koliby Gréta - www.kolibagreta.sk. Jídlo bylo výborné a navíc tam měli dětský koutek, takže se Sam ani trošku nenudil. Po obědě jsme se šli podívat ještě na areál kolem koliby. Bylo tam úžasné dětské hřiště a Samovi se tam tak moc líbilo, že jsme přehodnotili plány a strávili odpoledne tam. Dali jsme si pivko a relaxovali. Pak jsme ještě zajeli k Liptovské Maře, kde jsme chtěli Samovi dopřát házení kamínku do vody. Ale pláž, na které jsme loni byli, byla celá pod vodou. Takže jsme tam pobyli jen chvilku a jeli zpátky do penzionu.

V úterý už nás čekalo jen balení a cesta domů. Na oběd jsme se opět pro velký úspěch stavili do koliby a po cestě jsme se stavili ještě do výrobny sýra a koupili bryndzu, žinčicu a výborný ovčí sýr. Tentokrát jsme jeli přes Bumbálku, takže cesta utekla docela rychle. Teď už jen vyprat ty hory špinavého prádla a můžeme se těšit zase na příští rok.

P.S. Kašel i rýma tam Samíkovi úplně přestaly, je to fakt jako zázrak.