Bobování na Zlatníku

 (01.03.2020)

První sníh

(28.12.2019) 

Vánoce 2019

(24.12.2019) 

Výlet do Prahy

 (16. - 17.11.2019)

Míša měl jet služebně do Prahy, tak jsme si řekli, že si to prodloužíme, v sobotu za ním s klukama dorazíme a strávíme tam víkend.

Všechno jsme naplánovali a zarezervovali, ale pak se to týden před odjezdem začalo kazit. Nejprve onemocněl Bernie, pak Samík a maminka a aby toho nebylo málo, tak Chilli měla reakci na injekci, co dostává. Byla nateklá, blila..

Jo a ještě se nám pokazilo auto. Vypadalo to bledě, ale nakonec nás babička Věrka odvezla v pátek k babi Irči. Tam jsme přespali a brzy ráno vyrazili na tramvaj. Chilli zůstala u babičky. My jsme dorazili na nádraží a nedočkavě čekali, až přijede vláček. Nastoupili jsme a bohužel neměli dětské kupé, které jsme měli zarezervované. Ale nevadí, i tak jsme si cestu užili, hlavně Bernášek, který se družil se spolucestujícími.

Taťka už nás čekal u vlaku, takže jsme hned vyrazili na metro. Trochu neuváženě jsme dojeli na Vyšehrad (mamka chtěla na Pražský hrad :-) ), takže jsme se posunuli zpátky na Staroměstskou a odtud se vydali po schodech k hradu. Bohužel jsme si neuvědomili, že jsou tam zavedeny kontroly a Míša měl u sebe multifunkční kleště. Takže jsme šli jinou uličkou zase zpátky dolů. Naštestí jsme si tam všimnuli cedule, že je vyjímečně zpřístupněný Jelení příkop, takže jsme vyrazili na jeho prohlídku. Aspoň tam jsme zahlédli katedrálu Sv. Víta, do které se chtěla maminka podívat. Pak jsme došli k Loretě a přes Karlův most do centra. Pak už byl čas oběda, takže jsme se přesunuli na Floru, kde jsme se Mekáči nadlábli.

Metrem jsme se přesunuli na Smíchovské nádraží. Šli jsme na ubytování a Samík byl napnutý, protože do poslední chvíle netušil, kde budeme nocovat. Ale teď už bylo tajemství odhaleno. Botel Vodník se nám moc líbil. Naše kajuta byla malá, ale útulná. Kluci měli poschoďovku a my pohodlnou manželskou postel. Ani se nám nechtělo zpátky do města, ale ještě jsme měli plno plánů, co vidět. 

Takže jsme zase vyrazili na metro a namířili si to do slavného hračkářství Hamleys. Už při vstupu jsem věděla, že to bude peklíčko, ale kvůli klukům jsem si říkala, že do dáme. Zašla jsem vyzvednout kartičky na slevu a hned jsme šli s Berniem na velký kolotoč. Ceny na ostatní atrakce byly šílené, i hračky byly 2x dražší než v normálním obchodě, proto tatínek navrhnul, že zajdeme do Lego obchodu. To Samíkovi trošku zlepšilo náladu. V Lego obchodě bylo muzeum, ale na to už jsme moc neměli náladu. Kluci si tam vybrali každý krabici Lega a byli štastní jako blechy.

Skočili jsme ještě do Tesca na Národní pro večeři a pak už frčeli přímo na botel. Sprcha a hurá do postele. Ještě nebylo ani osm a už jsme všichni kromě tatínka chrněli.

Samíšek ráno nemohl dospat a pozoroval z kajuty kačenky. I my ostatní jsme se vykopali z postele a vyrazili jsme do jídelny na snídani. Sedli jsme si k oknu s krásným výhledem na řeku a Vyšehrad. Samík si byl několikrát přidat a my jen hleděli, protože doma skoro nejí.

Potom už jsme rychle vyrazili na metro, aby taťovi vyšla jízdenka na metro. Přesunuli jsme se na Národní, kde jsme chtěli zapálit svíčku, protože bylo 30 let od sametové revoluce. Měli tam být skauti, ale našli jsme jen opuštěné stanové městečko. Šli jsme se teda projít k staroměstskému orloji. Když jsme se vrátili zpět, bylo už na Národní dost lidí. Samíšek ztratil turbánek, zakže jsme ho šli zpátky hledat. Bohužel jsme ho nenašli a vydali se kousek k Václavskému náměstí do muzea oceli. Kluci byli ve svém živlu, plno aut, do kterých si mohli vlézt, krásné sochy z oceli. Lítali od jednoho exponátu ke druhému a hráli si na závodníky.

Ale čas byl neúprosný a my jsme vyrazili na oběd. Pak si Bernáš schrupnul v nosítku a my šli pomalu směr nádraží. Zjistili jsme, že nám přišla smska, že náš vagón ve vlaku nepojede a můžeme jet jen na stojáka. Naštěstí to nakonec vyřešili (uf) a ještě jsme vyrazili na dětské hřiště pod nádražím. Opravdu jsme si ve vlaku sedli a cesta uběhla celkem hladce a rychle. Autobusem jsme se přesunuli k babiččce Irči, kde už na nás čekala babi Věrka, která nás zavezla domů. Naše auto totiž čekalo opravené v servise. Doma jsme padli do peřin a nechali si zdát o našem podařeném výletě.

Výšlap na Lysou horu

 (26.10.2019)

Letošní nádherné podzimní počasí přímo vyzývalo, abychom vyrazili do hor. Předpověď slibovala poslední krásný víkend, takže bylo rozhodnuto. Konečně se nebudeme na Lysou koukat jen z okna, ale vyrazíme nahoru.

Nachystali jsme svačinu a autobusem jsme se nechali vyvézt do Krásné k Lesní správě. Bernieho si dal Míša do krosny a po žluté jsme vyrazili do kopce. Začátek byl náročný a mamka sotva funěla. Samík šel jako kamzík a neustále na nás musel čekat. Příroda okola nás byla kouzelná.

Před posledním stoupáním už šlo vidět i na Míšovi, že tento výstup je náročný. Není čemu se divit, když na zádech nesl 15 kg. Je to náš borec, že to tak zvládá a my díky tomu nemusíme sedět doma jako pecky a čekat, až Bernášek vyroste. Po náročném závěrečném stoupání jsme konečně až na vrcholu Lysé hory. Samík, který šel popředu, tam na nás musel 20 minut čekat. Uděláme nezbytné fotky do rodinného alba a jdeme se podívat do restaurace.

Když vidíme tu frontu, chuť na pivo a birell nás úplně přejde. Uděláme si piknik v trávě a zbaštíme celou svačinu. Po krátkém odpočinku se vydáme po červené na 8 km dlouhou túru na Visalaje. Cesta je to krásná, ale zdá se nám nekonečná. Když ukazatel hlásí, že nám zbývají ještě 3 km, jsme rozladění, tipovali jsme mnohem méně. Vypadá to, že ani na Visalajích nestihneme pivko a přidáváme do kroku, abychom stihli autobus. Bernie nám to zpestřuje čůracími přestávkami, vyndávat a dávat ho zpět do krosny a pak na záda není žádný med.

Nakonec na Visalaje přicházíme 10 minut před odjezdem autobusu, ani kešku nestíháme odlovit. Nevadí, zajdeme pro ni zase příště. Jsme rádi, že si v autobuse můžeme sednout, nejvyšší vrchol Beskyd nám nedal dobrý pocit z turistiky zadarmo. Jsme dobří, že jsme to zvládli. Byl to krásný výlet.