(28.5. - 31.5.2015)
Za dlouhých zimních večerů se vždycky těšíme, až zase bude venku hezky. A aby nám to čekání rychleji uteklo, většinou vymyslíme nějakou mini dovolenou, ať má naše těšení konkrétnější obrysy. Řekli jsme si, že Sami už je dost velký a mohl by zvládnout procházky mezi adršpašskými skalami. Tamější krajinu jsme si totiž s Míšou zamilovali, když jsme tam byli na naší první společné dovolené. Vybrali jsme ubytování v penzionu Pod Křížovým vrchem, které můžeme doporučit.
V apartmánu jsme měli vše, co bylo třeba, Sami chtěl pořád všechno vybalovat do skříně a na poličky do koupelny. Měli jsme už ale veliký hlad, takže jsme zašli do Kalírny - podniku pana domácího - a dali si vynikající pizzu a pivo. S Míšou jsme se nemohli dočkat, až vyrazíme mezi skály, takže jsme si hned po návratu do apartmánu obuli pohorky a šli jsme.
Hned za domem vedla pěšina směrem na Křížový vrch, takže naše první kroky směřovaly právě tam. Za ty roky cesta doznala velkých změn. Až nahoru vedly krásné schody, které byly sice pohodlné, ale příroda tady ztratila své kouzlo a to je škoda. Výhledy byly nádherné a Samík všechny přítomné pobavil prohlášením: "Tady vidíme až do Ostravy." :-) Ale to už sluníčko zacházelo za skály a první den byl pomalu za námi.
V pátek ráno nás probudily ranní paprsky a vypadalo to, že předpovědi naštěstí nevyjdou a bude krásný den. Rychle jsme posnídali výborné housky, které nás čekaly v košíčku za dveřmi apartmánu, a vyrazili jsme ke vstupu do adršpašských skal.
Vydali jsme se po zelené kolem známé Homole cukru, přes Sloní náměstí až k pokladně a schodům, které vedly k projížďce na pramici. Chilli tam bohužel nesměla, takže Míša se s ní vydal hledat kešku k Velkému vodopádu, a my jsme se Samíkem vyrazili nahoru po schodech. Sami měl zpočátku strach, ale zvládli jsme to, a už jsme byli u pánů převozníků. S těmi byla legrace. I samotná plavba na loďce se nesla v humorném duchu, jen jsem přemýšlela, jak se dostaneme zpátky za Míšou, protože mi bylo jasné, že tou samou cestou to nepůjde. Jaké bylo překvapení, když nás na konečné taťka i Chilli čekali :-)
Vrátili jsme se přes schody a žebříky zase zpátky k Velkému vodopádu a pak pokračovali dál po zelené kolem známých Milenců a Starosty a Starostové. Před myší dírou musel Sami na chvilku z krosny a prošel si ji po svých :-) Protože bylo opravdu nádherně, prošli jsme si i modrý okruh kolem pískovny.
Na oběd jsem udělala špagety a Samík pak usnul jako špalek. Kolem páté už jsme ho ale vzbudili a to jsme neměli dělat. Byl pak pěkně připrotivnělý, ale naštěstí mu zvedlo náladu, že půjdeme posedět do Kalírny. Mají tam totiž báječné pískoviště s autíčkem válcovačem a jako bonus hned naproti opravují silnici, takže tam Samík měl přehlídku různých bagrů a náklaďáku v akci. My jsme si tak mohli v klidu vychutnat pivo a víno :-) To byla ta pravá dovolenková pohodička.
V sobotu jsme se vydali na Ostaš, protože tam jsme ještě nebyli. Na výběr jsme měli ze dvou turistických okruhů. Maki vybrala směr Kočičí hrad, protože se jí líbil ten název :-) Cesta mezi skalami byla opravdu adrenalin. Nikde ani živáčka, na rozcestníku upozornění, ať pečlivě sledujeme značku, jinak hrozí zřícení ze skály (jak se trdlo Chilli párkrát málem přesvědčila na vlastní kožich). Občas jsme museli hledat, kde vlastně pokračovat. Sami byl nadšený a říkal, že je horolezec :-)
Zdárně jsme došli do cíle a kluci se ještě vydali na průzkum do hlubin jeskyně. Maki se vyhřívala na sluníčku, ta měla adrenalinu už tak akorát dost :-) Cestou zpátky jsme spěchali, protože jsme se báli, ať nezmokneme. Naštěstí to vyšlo super, protože kapky začaly padat, až už jsme seděli U Švejka v Meziměstí.
Rozhodli jsme se, že ještě zajedeme do Broumova, kde je obrovský klášter. Po menších dohadech, kdo zůstane s Chilli venku, nakonec Maki a Samík vyrazili s mnichem na prohlídku. Nejvíc se nám líbila historická knihovna a taky klášterní kaple. Průvodce vyprávěl moc poutavě a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí. Míša mezitím odlovil kešku a taky se porozhlídnul po Broumově. Pak už jsme jeli zpátky do Adršpachu a zašli si naposledy posedět do Kalírny. Tohle místo nám bude opravdu chybět.
A už tady byla neděle a nastal čas balení. Rozloučili jsme se s paní domácí a vyrazili směr Josefov - pevnostní město u Jaroměře. Příjezd byl pro nás jedno velké zklamání, žádné pořádné směrovky a když jsme se vydali hledat, kde vlastně je to muzeum, cítili jsme se, jako bychom procházeli nějakým ghetem. Už chápu, proč jsem na tuto unikátní památku narazila ve vyhledávači úplnou náhodou a skoro nikde o ní žádná zmínka :-( Měli jsme opravdu strach. Naštěstí v kostele zrovna končila bohuslužba, tak jsme se zeptali, kudy se máme vydat.
Auto jsme raději přeparkovali blíž k muzeu a Samík s Míšou se vydali na prohlídku podzemí pevnosti. Já jsem se s Chilli vydala na procházku k vojenskému hřbitovu, kde Chilli samozřejmě měla zakázaný vstup a tak jsme se vydaly zase zpátky. Prošly jsme se ještě po bastionu a pak na lavičce čekaly na ty naše dva dobrodruhy. Ti si opravdu užili prohlídku podzemí, kde se chodilo s lucernami se svíčkou a dokonce i v naprosté tmě. Samík to vše statečně zvládl a společně s Míšou se pak vynořili z podzemí, aby nás překvapili z týlu :-)
Míša chtěl odlovit ještě jednu kešku, ale já se ve městě opravdu necítila moc dobře, takže jsem ho nakonec po menším nátlaku přesvědčila, ať se vrátíme k autu :-) Moc nás mrzí, že tak zajímavá a v Česku unikátní památka, je devalvována tím, jak se k ní stát a obec chová. Je to vážně škoda. Trpkost z tohoto zážitku nás pak provázela zpáteční cestou domů, která ale naštěstí utekla rychle. Doma jsme si ještě zašli do Lodi na výborný steak a v pondělí zase hurá do práce a do školky.
