(18.11.2012)
Ostravu zahalily oblaka smogu, takže cíl na víkend byl více než jasný. Ujet někam daleko předaleko do hor :-) Jenomže časové možnosti jsou omezené, takže Míša v sobotu v noci naplánoval prima výlet tak, aby si na chuť přišli všichni členové naší smečky.
Okruh kolem vrcholu Opálená u Čeladné je protkán sérií kešek, takže jsme vyrazili na velký lov. Megouše jsme zaparkovali u hřbitova, Samíka dali do krosny a vyrazili. První keška nás čekala hned u čeladenského nádraží. Pár let jsme tu nebyli a koukali jsme na tu krásnou novou budovu. To se architektům opravdu povedlo. Pak už jsme vyrazili vzhůru za dalšími keškami. Těsně před tou druhou si Míša vzpomněl, že jsme si neopsali bonusové číslo nutné pro odlov poslední kešky, ale Maki odmítla návrat zpět.
Takže jsme pokračovali dál v cestě. Některé kešky se dařilo najít hned, některé nás trošku potrápily, víc štěstí na hledání měla tentokrát Maki. U jedné z kešek nás dohonila mladá dvojice, takže jsme s odlovem počkali, ale oni taky podezřele dlouho otáleli na místě. Jasně, byli to další kačeři, takže jsme počkali, až se zalogujou a až pak jsme se vydali zapsat my. Až když zmizeli za zatáčkou nám docvaklo, že jsme od nich mohli zjistit první bonusové číslo. Míša nasadil ostré tempo, abychom je dohnali. Ale vypadalo to, že nám utekli, u další kešky po nich nebylo ani vidu ani slechu. Až když ji chtěl Míša vrátit zpátky do skrýše, objevili se :-) Nějakým záhadným způsobem jsme je předběhli, takže jsme se dozvěděli chybějící číslo :-) 
U výpočtu jsme se trošku nepohodli kvůli závorkám, ale naštěstí vše dobře dopadlo a Samík se mohl proběhnout. Bylo už dost hodin, takže jsme se přes sjezdovku vydali kolem hospůdky Opálená pro bonusovou kešku a pak už jsme pádili zpátky k autu.
Samíka to proběhnutí dost zmohlo a chudák nemohl v krosně najít pohodlnou polohu na spaní. Nakonec usnul, ale jeho klimbající hlavička se Maki ani trochu nelíbila. Takže Míša shodil krosnu ze zad, vytáhli jsme Samíka, kterého to absolutně nevzbudilo, a zbytek cesty ho Míša nesl v náručí. Ještě, že už nám do cíle zbýval jen něco přes kilometr. Doma jsme totálně odpadli. Chillinka byla zalezlá v pelíšku, nás bolelo celé tělo, pouze náš nezdolný malý ďáblík, posílen 20 minutovým spánkem u tatínka v náručí, řádil až do večerky jakoby se nechumelilo.
