(28.05. - 01.06.2012)
Čas teče jako voda a za pár týdnů oslaví Sam první narozeniny. Nastala ta správná doba vyrazit na první společnou dovolenou. Přípravy a balení byly náročné. Museli jsme si půjčit auto od rodičů, protože do Puntislava bychom se prostě nevešli, není nafukovací a taky už je dost v letech na takové daleké cesty. Zjistili jsme, že ani Berlingo není nafukovací, ale nakonec do něho Míša vše zvládnul nacpat.
Cesta na Slovensko byla pohodová. Sam i Chilli velkou část prospali, po zbytek se nechali uplatiti křupkami (Sam) a kostičkami z bůvolí kůže (Chilli). Po krátké přestávce na oběd ve stylové kolibě jsme dorazili na místo. Bungalovy obklopené horami, nádhera. Díky těm našim dvěma zlobříkům nebyl čas na romantické snění, takže jsme vyrazili na obhlídku okolí. Prošli jsme se po sjezdovce, teď na konci května liduprázdné, v zimě bychom nestačili uskakovat lyžařům. Samík pak ještě vyzkoušel místní houpačku a po večeři jsme šli všichni společně o půl osmé spát :-) Jeden by nevěřil, jak je dovolená s malým dítětem a hyperaktivním psem náročná.
Ráno, na náš dovolenkový vkus spíš v noci, nám přichystál náš milovaný syn budíček, Chilli mu zdatně sekundovala, takže jsme už před devátou vyráželi na první výlet. Chtěli jsme se projít kolem přehrady Liptovská Mara, ale nějak jsme nemohli najít místo, kde by šel náš nápad realizovat. Takže jsme zajeli do Liptovského Mikuláše do informačního centra na radu. Dostalo se nám jich dost, takže jsme vyrazili zpět směr přehrada.
Zaparkovali jsme na hrázi hned u věže, která jediná tady zbyla z kostela a vůbec z celé vesnice, kterou zalila voda při budování přehrady. Krásně smutné místo s úžasnými výhledy na nedaleké hory. Míša chtěl vyrazit do archeoskanzenu Havranok, takže vytlačil kočár do neskutečného kopce, abychom pak zjistili, že dál to s kočárem nepůjde. Nevadí, zítra vezmeme krosnu a vyrazíme tady znova. Prošli jsme se tedy aspoň po hrázi přehrady. Po výborném slovenském obědě jsme zásobeni sýry a žinčicou vyrazili zpět do bungalovu. Odpoledne jsme strávili na houpačkách a klouzačce, kde byl Samík nadmíru spokojený. Nás to zmohlo stejně, jako kdybychom zdolali nedaleký vrchol Chopok. No, o tom jsme si mohli nechat jenom zdát :-) Večerka zase o půl osmé a ani nám to nějak nevadilo, spali jsme jako mimina...Teda spali bychom, kdyby nás to naše nechalo :-)
Vybaveni krosnou jsme následující den vyrazili opět směr Havranok. V kamenném muzeu jsme dostali stručný výklad o keltské historii spjaté s touto oblastí (pan správce správně pochopil, že kombinace dvou mladých uštvaných rodičů, ukňučeného psa a překvapivě klidného mimina v krosně, není ta pravá pro sáhodlouhé výklady historie) a pak už nás vyslal směr příroda podívat se, jak to kdysi fungovalo v praxi. Na obětním paloučků jsme Chilli pohrozili, že když bude zlobit, tak jí obětujeme některému z bohů. Při pohledu na kraví lebku, vypadala, že si to i vezme k srdci :-) Bylo tam moc hezky a všichni jsme si to užívali. Bohužel se nám nepodařilo odlovit místní kešku, ale nějak se nám snižují nároky. Hlavně, že jsou dítě a pes spokojení a neřvou hlady ;-)
Po krátké pauze na dece na břehu přehrady a obědě v naší oblíbené salaši u Bobrovníků, jsme vyrazili do vesničky Sväty Kríž, kde stojí artikulární dřevěný kostel. Náš junior se tuhle zajímavost rozhodl prospat, takže jsme se s Míšou nastřídačku vyrazili na kostel podívat. Míša své "svobody" využil k odlovu kešky. Naše první slovenská, hurá :-) Protože zastávka u kostela byla neplánovaně kratší než jsme čekali, vyrazili jsme ještě na vrchol Demänovské doliny.
Míša odlovil kešku v místní Tarzanii a taky si nepovoleně prolezl dětskou opičí dráhu. Při hledání kešky jsme narazili na mrtvou zmiji a to bylo něco pro mě, od té doby jsme neustále měla oči na šťopkách a Chilli na vodítku, protože člověk nikdy neví :-( Další kešku jsme si nechali na jindy a jeli jsme zpátky k bungalovům. Pan správce smontoval trampolínu, takže jsme si konečně užili i my rodiče :-) Pak jsme Sama posadili do houpačky a zahráli si ping pong. Spokojení byli všichni včetně Chilli, která zde měla nepřebernou zásobů klacíků a šišek na hryzání.
Ve čtvrtek jsme vyrazili k jeskyním. Jejich prohlídka je s miminem a se psem vyloučená, ale chtěli jsme aspoň získat místní earth cache. Takže jsme nafotili všechny naučné cedule po cestě do šíleného kopce, vyfotili se před vchodem a zase jsme šupajdili dolů. Maďarští turisté se na nás divně koukali a asi si říkali, kde se stala chyba :-) Asi nikdy neměli děti a psa...
V zoufalství jsme pak vyrazili po modré turistické značce bez cíle, prostě kam to půjde s kočárem. Míša mlsně pokukoval po žluté značce, ale krosnu jsme nechali na chatce, takže měl smůlu. Po cestě jsme opět potkali zmiji (nyní živou), takže jsem zase z obyčejné procházky měla adrenalinový zážitek, jestli to všichni ve zdraví přežijeme. Podle mých předpokladů jsme nedošli daleko, protože asi po 3 kilometrech už to s kočárkem dále nešlo. Sam se alespoň hezky prospal. Míša už začínál mít všeho plné zuby a prohlásil, že na příští dovolenou pojedeme až bude mít Sam aspoň pět roků a Chilli zůstane doma (a přitom to není on, kdo přebaluje pokakanou dětskou prdýlku v kufru auta, kdo musí myslet na to, že naše dítě potřebuje jídlo co dvě hodiny, jinak je z něj uřvaný a protivný tygr atd. atd. :-)). Já se jen v duchu smála, mě bylo hej, protože jsem nemusela vařit a na Samíka jsem nebyla celý den sama :-)
Odpoledne jsme se vydali pro kešku, kterou už jsme včera nestihli. Čekalo nás krásné překvapení, protože keška byla schovaná na tom nejkrásnějším místě, které jsme na naší dovolené navštívili, u Vrbického plesa. Ještě, že jsme Samíka prozřetelně usadili do krosny. Celé pleso jsme si ho obešli a bylo tam opravdu moc krásně. Míša vyměkl a prohlásil, že se sem musíme příští rok vrátit. Spadl mi balvan ze srdce. Že na naše společné dovolené nezanevřel. Ano, s miminem a se psem je to všechno o moc náročnější, ale stojí to za to. I když jsme si pobyt o den zkrátili, protože už jsme byli utahaní, i když bychom potřebovali další týden dovolené jen sami dva, abychom načerpali síly, ty zážitky nám nikdo nevezme.
