(22.08.1985 - ne, ale 2019)
No, už to datum píšu úplně automaticky, protože mám narozeniny. Už 34., uf. Dostala jsem krásné jantarové náušnice - dvoje a jantarový náhrdelník. Ještě jeden náhrdelník jsme si pak s Míšou koupili stejný - jako suvenýr.
Po snídani jsme se vydali do Swinoujscie. Už včera večer jsme se rozhodli, že auto zaparkujeme u přístavu pro místní a trajektem poplujeme jako pěší. Ukázalalo se to jako super tah, nečekali jsme na loď ani chvilku, nalodili jsme se a jeli. Po vystoupení jsme se vydali na Andělskou pevnost. Cestou jsme odlovili pár kešek a pak se vydali na prohlídku pevnosti. Je to moc zajímavá stavba, nejvíce nás zaujala expozice o jantarech. Pak už si Míša a Samík nemohli nechat ujít těžbu jantaru v písku. Vyfasovali lopatky a sítka a měli 15 minut na to najít co nejvíce jantárků. Docela se jim dařilo. Mamka s Berniem si mezitím pochutnali na obrovských ostružinách.
Po malé svačince jsme se vydali dál na západní pevnost a pak ještě pěšinou podél pobřeží ke starému mlýnu. To si chudák Míša pěkně máknul, protože s kočárkem se v písku jede dost blbě. Město Swinoujscie leží v zálivu a i hodně metrů od břehu měl vody člověk maximálně po kolena. Vypadalo to legračně. Pro cestu zpátky do centra vybral Míša jinou trasu a cestou do vybrané restaurace se Samíkem posbírali ještě pár kešek.
Restaurace vypadala nic moc, ale měla dobré recenze, tak jsme šli dovnitř. Ještě, že tak. Jídlo bylo luxusní a hlavně ho bylo moc. Opravdu jsme si pochutnali a ani nám nebylo líto peněz. Mysleli jsme si, že se podíváme ještě do centra, ale už nás tlačil čas, takže jsme se o ulici vedle vrátili k přístavu a nastoupili na trajekt.
Autem jsme se pak přesunuli ke třetí pevnosti - fort Gerharda. Dokonce jsme dostali českého tištěného průvodce s mapou. Obešli jsme pevnost z venku a kromě mamky a Samíka i zevnitř. I když Samík se pak odvážně přidal. Při zkoušení jednoho stroje dokonce schytal žihadlo, ale nese to statečně. Pak jsme si šli prohlédnout ještě muzeum, kde bylo vystavená spousta zajímavých věcí. Hlavně zbraně a uniformy.
Pak jsme zjistili, že už je tolik hodin, že už nestihneme navštívit podzemní město. Nevadí, aspoň se máme na co těšit příště. Když jsme přijeli zpět na ubytování, zašli jsme si na gofry. Mňam, to byla dobrota.
V Míšovi hlodalo, jestli nalezené jantary jsou opravdu pravé. Nejprve je zkoušel sirkou zahřát, ale nemohli jsme se shodnout, jestli cítíme spálený plast nebo pryskyřici. Takže jsme se vydali k moři pro vodu na pokus číslo dva. Jantary by měly plavat po hladině. No, hned první kámen šel ke dnu.. Pak se nějaké držely na hladině, ale po štouchnutí prstem se taky potopily. Ale voda v Baltu je málo slaná, shodli jsme se. Pak Míša třel kamínky mezi prsty a konečně cítil vůni pryskyřice. Máme jantar a Míša má ECHT jantar. Krásný narozeninový den to byl.
Žádné komentáře:
Okomentovat